O tom, jak vypadalo hradiště Stará Kouřim a protilehlá svatojiřská ostrožna, se dovídáme z výsledků archeologického průzkumu, který byl v těchto místech prováděn v letech 1948-1962.

Stará Kouřim byla osídlena již v neolitu, a to konkrétně ve druhé polovině 3. tisíciletí před Kristem. Tehdy se jednalo o otevřenou zemědělskou osadu, která byla snad lehce ohraničena plotem v severovýchodní části vyvýšeniny na mírném svahu a která byla osídlena lidmi, jež podle keramiky byli příslušníky kultury vypichované keramiky, dotčenou už vlivy z moravského Podunají, což dokazují jordanovské prvky. V následujícím období, tedy již na sklonku doby kamenné, sem pronikaly skupiny kočovníků od jihozápadu a severovýchodu. Dokladem tohoto proudu je pohřebiště lidu šňůrové keramiky, které leží přímo na výspě Staré Kouřimě. Přibližně v této době, i když ne zcela současně, došlo poprvé k založení ohrazené zemědělské osady na jižním svahu. Mohutnou hradbu tvořilo několik řad palisád, spojených hliněnými násypy. Hrnčířské výrobky tuto kulturu identifikují jako řivnáčskou.

Po tomto rušném a bohatém období první souvislé kolonizace Staré Kouřimě nastal na celé jedno tisíciletí relativní klid, který byl přerušen až novou kolonizační vlnou v mladší a pozdní době bronzové, zhruba od let 1100-700 před Kristem.Tehdy už bylo pravděpodobně využíváno příznivě položeného vodního pramene v místech dnes nazývaných U Libuše. Tehdejší obyvatelé Staré Kouřimě spadají pod okruh lidu popelnicových polí. Osada chráněná plotem obsahovala větší počet kolových staveb pravoúhlého půdorysu. Nedaleko Libušina pramene existovala rovněž zajímavá usedlost tak trochu tajemné knovízské kultury.

Po dobu dalšího tisíciletí až do příchodu Slovanů se Kouřim odmlčela. Do pozdní doby římské se hlásí zatím jen ojedinělý objekt s doklady mletí obilného zrna u jámy na obilné zrno.

Rozkvětu slovanského osídlení Staré Kouřimě v podobě mohutné hradištní výspy předcházela úměrně dlouhá přípravná epocha nehrazeného sídliště, o čemž svědčí jednak nádoba tzv. pražského typu a několik dalších keramických zlomků tzv. starší doby hradištní ze 7. a 8. století. Od Kosmy a jiných českých kronikářů se dozvídáme, že v oblasti Kouřimska sídlil kmen Zličanů.

Někdy v první polovině 9. století se Stará Kouřim vydělila ze svého zemědělského zázemí jako opevněné centrum zatím jen nevelkých rozměrů, přičemž jako základu pro slovanskou hradbu bylo vhodně použito eneolitické hradební sutě. Vzhledem k souběžnosti nevelkého příkopu uvnitř dnešního středního areálu hradiště usuzujeme, že k hradišti se připojovalo menší předhradí, které zahrnovalo později velmi důležitý pramen tzv. Libušina jezírka. Již před polovinou 9. století se před hradbami zmíněného valu začalo pohřbívat.Ráz několika hrobek je vysloveně knížecí. Nálezy meče, avarského kování a karolínského dřevce svědčí o tom, že kníže byl obklopen vojenskou družinou, jež sloužila v podstatě jako jeho ochranka.

Hradisko se časem stalo mocenským i obchodním centrem, o čemž svědčí umělecké importy z jihovýchodního Podunají i karolínského západu. Tehdejší společnost už nebyla uspořádána jen na základě pokrevní příbuznosti, ale byl to také geograficky a hospodářsky soběstačný celek, který ji spojoval.

Počáteční období rozvoje hradiska nebylo příliš dlouhé, což dokládá ten fakt, že za hradbami bylo nalezeno pouze několik pohřbů. Pozdější období je mnohem významnější, vždyť jsou historicky doloženy styky kouřimského hradiště s Velkou Moravou na sklonku vlády Rostislava a zejména za Svatopluka. Nakonec ale střední část hradiště lehla popelem. Mohlo to být vlivem Maďarů nebo důsledkem kolísavého poměru k ústřední pražské moci.

. V té době bylo centrum přeneseno na nejvyšší výspu, jakousi akropoli uprostřed středního hradního areálu. Libušino jezírko bylo rozšířeno v sedmdesát metrů dlouhou nádrž a bylo obehnáno hradbou. Ve středním areálu sídlil vévoda a jeho družina. Stavby byly dřevěné, hradby dřevěnohlinité, bez použití kamene. Jedinečnou ukázkou tehdejšího stavitelství byla devadesát metrů dlouhá halová stavba se širokými stanovitými kolovými stěnami, která patrně sloužila shromažďovacím účelům. Největší plocha však připadla rozsáhlému hospodářskému předhradí. V této době byla vybudována i důmyslná dvojitá vnější brána.

Co se týče společenské hierarchie, lze již jasně oddělit vládnoucí vrstvu od složky řemeslnické a postupné a poměrně časté pronikání křesťanského pohřebního ritu, většinou bez pohanských zvyklostí (například nedostatek hliněných milodarů). Jistý politický zlom Staré Kouřimě můžeme ztotožnit se zprávou Kristiánovy legendy o sv. Václavovi:
"Neboť jeden hrad, zvaný Kouřim, tenkrát ještě počtem lidu mocný, povstal a pokoušel se s knížetem, který v něm žil, postaviti se na odpor tomuto světci... Jakmile to uviděl, odhodil daleko zbraň, vrhl se mu k nohám a prohlašoval, že nikdo nemůže přemoci toho, komu Bůh takovým znamením pomoc přináší. Když to pověděl, pozvedl ho svatý vévoda, aby mu dal polibek míru, a upevnil pokojně nad ním i jeho hradem své panství, uděliv mu moc, aby spravoval ten hrad, pokud bude živ."

Ještě v 10. století se v Kouřimi zprostředkovaně projevoval velkomoravský vliv, o čemž svědčí zejména nálezy šperků, zejména gombíků. V tomto období došlo i k přebudování hradeb za použití kamene. Kouřim patrně náležela do obranného systému slavníkovské državy. Koncem tisíciletí přešla Kouřim do přemyslovské správy. Byly postaveny první křesťanské svatyně, a to kostel sv. Klimenta (ještě nebyla nalezena) a sv. Jiří. Kouřim byla také začleněna do hradské soustavy, v 11. století se stala centrem správním i soudním.

Prameny:

Miloš Šolle: Kouřim
Rok vydání - 1989 v Regionálním muzeu v Kolíně.